Celých deset let oblékal Ladislav Toman modrobílé barvy Slavoje Vyšehrad, a po celou tu dobu patřil k velkým oporám defenzivy šemíků. Od roku 1993 hráč s číslem 4 a později 5 na zádech prožil s šemíky pohnuté období se třemi postupy a dvěma sestupy. Ve středu 30. října 2013 slaví čtyřicáté narozeniny! Nicméně i v tomto věku patří k pilířům týmu Uhelných skladů, které bojují na špičce tabulky pražského přeboru.

„Čtyřicítku vnímám hlavně na hřišti. V kabině ne, protože mám kolem sebe samé mladé kluky, některé o celou generaci mladší. Snažím se s nimi udržet krok a jsem rád, že to mohu ještě v tomto věku hrát. Přiznávám, že už jsem chtěl letos skončit, ale trenér Robert Hlavica, který převzal tým Uhelných skladů, mě oslovil, abych to ještě zkusil,“ řekl Láďa Toman během našeho rozhovoru o jeho fotbalové kariéře.

Do týmu Uhelných skladů si vás přivedl trenér František Mysliveček, protože jste se znali z dřívějšího působení na Vyšehradě?

„Ano, ale letos v červnu tady skončil a odešel trénovat dorostence Vyšehradu. V tu chvíli jsem chtěl také skončit, ale jeho nástupce Robert Hlavica, který přišel z Motorletu, mě přemluvil, ať hraju dál.“

Za Uhelné sklady nastupujete pravidelně v základní sestavě a daří se vám. Jak to bylo v minulé sezoně v Unionu Vršovice, který vyhrál přebor?

„Byl jsem tam jen na podzim. Hned před prvním podzimním mistrákem jsem se zranil a moc příležitostí jsem pak už nedostával. Takže nemělo smysl, abych tam po podzimu zůstal. V zimě jsem ještě hrál za vršovickou starou gardu turnaj na Slavii. Zavolal mi potom právě pan Mysliveček, že mě chce k sobě do uhelek, tak jsem souhlasil a navíc přivedl s sebou z Unionu Vršovice Zdeňka Vořechovského. Uhelné sklady, které byly prakticky na odpis, se nakonec podařilo téměř zázračně zachránit. Trenér Mysliveček odešel na Vyšehrad, já jsem nakonec zůstal.“

Vypadá to, že současné angažmá v Košířích vám takříkajíc sedlo, od vašeho příchodu se celému týmu uhlířů daří!

„Trenér Hlavica si přivedl hlavně z Motorletu mladé kluky, asi osm nebo devět. Valná většina z nich kope se mnou v základní sestavě, je to nový tým. Z podzimního základu jsme zbyli tak čtyři. Tihle mladí na to mají, potřebují se jen víc vykopat a pak se mohou posunout klidně i výš. Problém je, že tu dlouhodobě není mládež, ta patří de facto Motorletu: starší dorost a potom mladí kluci. Obecně hodně klubů na mládež zapomíná, přitom je to základ fotbalu. Já mám devítiletého syna, který hraje fotbal už téměř čtyři roky a účastní se kempů Luďka Zelenky v Českém Dubu. Je v těch nejlepších rukou.“

Uhelné sklady mají ztrátu jediného bodu na čelo tabulky přeboru. Bavíte se už o možnosti hrát o postup?

„To je hrozně daleko. Kdyby náhodou, musel by se rozšířit kádr o kvalitní hráče. Myslím, že by to toho uhelky snad i šly, podaří-li se udržet laťku v současné výšce. Hlavně je to ale nejlepší prezentace pro ty naše mladé hráče, budeme-li dál hrát o čelo tabulky.“

Sám byste si na divizi ještě troufnul? V roli hráče?

„To už ne. Divize už je hodně o běhání. Kromě toho je potřeba čtyřikrát týdně trénovat, to už je opravdu spíš pro ty mladé. Já už musím hodně zohledňovat i práci, takže není čas jen na fotbal.“

Jak často trénujete na uhelkách?

„Třikrát týdně, i když zaměstnání tuhle pravidelnost mnohdy narušuje – mě nevyjímaje. Ale mladí chodí na tréninky pravidelně.“

A čím se vlastně kromě fotbalu zabýváte?

„Podnikám, mám firmu a vyrábíme nábytek pro kuchyně, jak do bytů, tak i restaurací.“

Tak to děláte něco podobného jako bývalý spoluhráč z obrany Vyšehradu Čestmír Šturma!

„Míra Šturma dělá podlahy, koberce, a tak dále. Něco jsme spolu odkopali, jsme stejný ročník. On bude mít čtyřicátiny letos v listopadu, tedy krátce po těch mých.“

Kde jste vlastně vůbec začal s fotbalem?

„Na Slavii před pětatřiceti lety. Začínal jsem tam v přípravce společně s brankářem Radkem Černým nebo Jakubem Dovalilem, nyní trenérem reprezentační jednadvacítky. A také s Karlem Vaněčkem, s nímž jsem se potom zase sešel na Vyšehradě. Strávil jsem ve Slavii asi osm let, v dorostu jsem pak přešel do Vršovic 1870, dnešního Unionu. Vojnu jsem strávil ve VTJ Slaný, kopali jsme tam divizi. Vrátil jsem se do Vršovic, ale hned nato si mě přivedl Dušan Uhrin mladší právě sem na Vyšehrad, společně s Jardou Moudrým. To bylo v roce 1993. Dušan měl fantastické tréninky a díky tomu jsme hráli vysoko v tabulce přeboru. V roce 1995 jsme s ním postoupili do divize. Já sám jsem strávil na Vyšehradě zhruba deset let. Odsud jsem odešel do Kácova, který právě postoupil do divize. Později se pak spojil s Vlašimí a byl jejím béčkem.“

Zkusil jste si také zahraničí?

„Ano, právě z Kácova jsem odešel do Rakouska, něco jako tady přebor. Byl to klub FC Harnbach, strávil jsem tam rok.“

A po návratu domů?

„Angažmá v Horních Měcholupech, vykopali jsme tehdy postup do divize. Přivedl si mě tam trenér Pavel Trávník, který ve svých hráčských letech působil také tady na Vyšehradě. Po něm to převzal Karel Jeřábek. Ale divizi jsem pak už za Měcholupy nehrál. Udělal jsem si roční pauzu od fotbalu, pak jsem ale dostal nabídku právě od trenéra Jeřábka, který převzal Union Vršovice, abych to pod ním zase zkusil. Absovoval jsem letní přípravu a pak jsem se zranil, jak už jsem dříve zmínil. V polovině podzimu, tedy právě před rokem, jsem tam pak skončil a odešel za trenérem Myslivečkem do Uhelných skladů.“

Je to vaše poslední hráčská štace?

„Rád bych, kdyby nebyla, jenomže věk nezastavíš. Uvidíme, jak to bude se zdravím a také s prací. Funkcionaření ve fotbale mě neláká, chtěl bych spíš pomáhat s trénováním mládeže. Tam, kde není mládež tím posledním článkem.  Bohužel v takových osmdesáti procentech klubů funkcionáři stále vidí jenom ten A-tým. Mládež, to je přitom opravdu základ. V době, kde jsem byl na Vyšehradě, hráli jsme přátelák v Německu s klubem ze čtvrté ligy. Seznámil jsem se tam s jejich funkcionáři a pozvali mě na soustředění, kde jsem pak viděl, jak tam připravují mládež. Není to o penězích, ale o tom, co můžete těm klukům po fotbalové stránce dát. Pak sami trénují rádi.“

Který klub ve vaší kariéře vám dal nejvíc?

„Jednoznačně Vyšehrad, proto jsem tady zůstal tak dlouho. Zahrál jsem si v dresu Slavoje třetí ligu, i když jsme hned zase sestoupili. Dojeli jsme na úzký kádr hráčů, dohrávali jsme pak soutěž s řadou dorostenců. To byla velká škoda, protože jsme na druhé straně porazili například béčko Sparty. Ale nejen já, na Vyšehradě strávili dlouhá léta i další kluci.“

Na koho nejradši vzpomínáte?

„Na všechny, protože jsme tu měli fantastickou partu. Nejvíc jsem toho odkopal asi s Jirkou Pláničkou, ten měl čtyřicátiny loni. A dodnes hraje stejně jako já pražský přebor, ale za Královice. Samozřejmě Jarda Klíma, Miloš Veverka, Milan Čihák, Tomáš Marko, Jakub Šmíd, Michal Jiráň, Honza Saidl, Karel Vaněček, Jarda Peřina, Karel Kristen… Chvíli tu s námi hrál i Pepa Jinoch, s nímž jsme utvořili stoperskou dvojici. Většinou jsem ale hrál pravého beka a přede mnou pravého halva Jirka Plánička. Ten výčet jmen zdejších spoluhráčů a kamarádů je ale mnohem širší. Vyšehrad je zkrátka číslo jedna v mém fotbalovém životě!“

A co Kamil Matuszny? S tím jste si také zahrál?

„Ne, protože právě ve chvíli, kdy jsem odsud odcházel, Kamil na Vyšehrad přišel. To mě trochu mrzí, s takovým fotbalistou bych si býval rád zahrál.“

A trenéři na Vyšehradě?!

„Všichni byli velmi dobří. Dušan Uhrin mladší, Franta Jakubec, Jarda Peřina, Franta Mysliveček, Venca Knížek, Vláďa Hruška. Ale Uhrin a Mysliveček byli přímo vynikající, příprava s nimi měla profesionální, řekl bych až ligovou úroveň. Pod Uhrinem jsme si zahráli dokonce přátelák proti reprezentaci: Uhrin starší proti Uhrinovi mladšímu. Byla to příprava reprezentace před odletem do Kuvajtu, v prosinci roku 1995 na Strahově, na zasněženém hřišti Tankista. Prohráli jsme 4:0 a ve druhé půli za nás chytal Láďa Maier. To byl pěkný zážitek v kariéře. Na Dušana Uhrina mladšího se ale dost zapomíná, ale má všude úspěchy, jako například teď v Tbilisi. A vlastně už před lety na Vyšehradě, kde nás přivedl k postupu do divize coby osmadvacetiletý trenér. Často spolu mluvíme a vím, že by radši trénoval tady doma než v cizině.“

Který zápas za Vyšehrad považujete za nejvydařenější?

„Bylo to utkání v Neratovicích, kde jsem dal z pozice pravého beka dva góly Vencovi Winterovi. Jeden střelou zpoza vápna a druhý z rohu, oba byly pěkné, a tak jen lituji, že to nemám nahrané. Jinak ale byla tím největším zážitkem sezona 1999/2000 a v ní naše postupová jízda z divize A do ČFL, kde jsme prakticky neměli soupeře. Tehdy tady chodila na naše domácí zápasy skoro tisícovka diváků, to se to pak hraje.“

Kdy jste tady byl naposledy jako divák?

„Letos v únoru na přáteláku Vyšehrad – Vlašim. Znám kluky, co jsou ještě ve Vlašimi, tak jsme se byli se Zdeňkem Vořechovským podívat. Škoda, že se pak na jaře Vyšehradu nepodařilo postoupit do ČFL, tentokrát by to už ale mělo vyjít.“

Věříte tomu?

„Určitě ano. Současný tým sice neznám, zato vím, že Vyšehrad do třetí ligy určitě patří. Tím spíš, když je tu v současnosti taková mládežnická základna.“

Ladislav Toman

narozen: 30. října 1973

post: obránce

kariéra: Slavia Praha, Vršovice 1870, VTJ Slaný, Slavoj Vyšehrad, Graffin Kácov, FC Harnbach (Rak.), SK Horní Měcholupy, Uhelné sklady

 

Vyšehrad v Tomanově éře

1993/94 pražský přebor, 3. místo

1994/95 pražský přebor, 1. místo (postup do divize)

1995/96 divize B, 3. místo

1996/97 divize C, 11. místo

1997/98 divize C, 16. místo (sestup do přeboru)

1998/99 pražský přebor, 1. místo (postup do divize)

1999/00 divize A, 1. místo (postup do ČFL)

2000/01 ČFL, 18. místo (sestup do divize)

2001/02 divize C, 14. místo

2002/03 divize B, 11. Místo

 

Foto: zde