„A“muži – Pochází z vesnice Jablonná poblíž Benešova, řadu let ale už žije v Praze. Dá se říct, že ve svých 26 letech má celý život ještě před sebou, ale už má o jeho náplni jasnou představu. Ačkoliv dříve hrál fotbal, raději než aby sám dával góly a sbíral slávu, pomáhá druhým. DAVID PROCHÁZKA. Masér, zdravotník a budoucí fyzioterapeut, který umí šířit kolem sebe pozitivní energii. U divizního týmu Slavoje Vyšehrad působí necelé dva roky.

Davide, jak to bylo předloni s tvým příchodem sem na Vyšehrad?

„Jsou tomu dva roky, přišel jsem po sestupu Vyšehradu z ČFL do divize – v době, kdy u mužstva působili trenéři Formánek a Zmatlík. Přede mnou tu byla fyzioterapeutka Iva Hnátková, měl jsem ji ve škole na některé předměty. Já jsem už předtím asi tak čtyři roky masíroval, a tak mě sem přivedla, protože nestíhala zápasy. Řekla mi, jak to tady chodí, a to další už bylo na mně.“

Takže v tom byl i kus náhody?

„Možná v tu chvíli, protože Iva působila právě tady. Ale já jsem beztak už předtím věděl, že se chci touto cestou ubírat. Za nabídku Vyšehradu jsem byl proto rád a už přijetí tu bylo skvělé. Je tady příjemné prostředí, kluci jsou super, jsem s nimi nadmíru spokojen. Takže jsem tady rád a doufám, že to takhle půjde i dál.“

Čím jsi původně?

„Dělal jsem stavařinu, klasickou projekci. Tedy střední školu. Následně mým zaměstnáním byla projekce.“

Co jsi projektoval?

„Podílel jsem se například na projekci Palladia na náměstí Republiky. Měl jsem naštěstí okolo sebe skvělé statiky, tak jsem se leccos v tomto oboru naučil.“

Tak proč jsi hledal uplatnění jinde?

„Protože mě bavil vždy sport, udělal jsem si ještě masérské kurzy. Tím pádem jsem také začal studovat fyzioterapii. To je i časově velmi náročné, tak jsem musel skončit v práci a teď jsem tedy znovu studentem. Na bakaláře se studují tři roky, nástavba na magistra další dva. Ale stojím o to, fyzioterapie a sport mě naplňují víc než stavařina.“

Je tedy jasné, že se chceš v tomhle prosadit a uplatnit.

„Ano, byl bych rád, aby se z toho stala do budoucna moje životní náplň.“

Hraješ sám fotbal?

„Hrál jsem, za Union Žižkov. Ale už v devatenácti jsem přestal, protože nebyl na to čas. Prostě moc práce.“

Mohl bys popsat svůj rituál?

„Příprava kluků na zápas? Uvolnění a rozehřátí svalů, aby byly připraveny na výkon. Protažení, rozmasírování. A kromě toho kluky nastimulovat, aby se cítili líp. Ale stimulace na samotný výkon, to už je spíš věcí koučů.“

Pokud bys měl zvládnout celý tým, kolik času to zabere?

„Zhruba tři hodiny v kuse.“

Jak se změnil tým od zimní pauzy, kdy odešla spousta zkušených hráčů?

„Nejsou tady, není to tolik nahecované. Přesto se tým formuje a jde dál a ani výsledky nejsou špatné. Kluci se snaží, aby to bylo dobré.“

Zažil jsi tu situaci, kdy jsi byl v úzkých?

„Ani ne. Nejvážnější bylo teď na jaře zranění ruky Máry Švehly, tržná rána. V takové situaci je třeba poskytnout hráči první pomoc, v tomto případě ránu očistit a postarat se, aby se cítil co nejlépe, aby například neomdlel. Potom se jede na šití. To už musí dělat doktor. První pomoc spočívá i v tom, klukům poradit, co mají dělat, pokud je něco bolí.“

Takže za ty dva roky jsi ještě opravdu nemusel řešit nic zásadního?!

„Zatím naštěstí ne. Sem tam nějaké menší otřesy mozku, a tak. Doufám, že se klukům nic nepřihodí, tedy kromě nějakých těch natažených svalů a vyražených dechů.“

Kolikrát v zápase vybíháš na hřiště?

„Je to různé. Dva tři zápasy za sebou třeba vůbec, potom naopak během jednoho utkání čtyřikrát. Ono záleží na více okolnostech, na počasí, na tom, jak nabuzený je tým, a tak dále.“

Máš v mančaftu nějaké bolestíny, nebo naopak sebevrahy?

„Ani ne. Někteří jsou ještě mladí, chodí tvrdě do soubojů, přesto už mají zkušenosti s tím, jak se vyhnout velkému střetu s následkem zranění.“

Hrozba zranění je vyšší ve vrcholovém fotbale, nebo tady v divizi?

„Řekl bych, že tady. Ono záleží i na stylu hry a taktice, ale v první lize, přestože je rychlejší, se tomu umějí hráči asi lépe vyhnout.“

Stalo se za ty dva roky, že bys chyběl? A tým zůstal při mistráku bez maséra a zdravotníka?

„Myslím, že to bylo jen jednou. A to se týká třeba i přáteláků, prostě jakéhokoliv zápasu. Hrozba zranění je vždy bez ohledu na význam zápasu.“

Je pro tebe Vyšehrad odrazovým můstkem do vrcholového fotbalu?

„Chci zatím zůstat tady na Vyšehradě, jde mi to dohromady dobře se studiem a povinnou praxí. Tu máme v nemocnici, interna, popáleniny, akutní příjmy, a tak dále, aby měl člověk zkušenosti s různými případy. Až budu mít dodělanou školu i s těmito zkušenostmi, určitě bych uvítal možnost pracovat s profesionálními fotbalisty.“

Máš nějaký vysněný klub?

„Jsem po tátovi odmalička sparťanem. Ale znovu opakuji, zatím jsem moc spokojen i tady na Vyšehradě.“

Tak ať se ti tady dál líbí a co nejméně úrazů!